Svátek má:
Ivo
KOMENTÁŘ: Petr Sak
KOMENTÁŘ: Petr Markvart
Komentáře
Vladimír Čermák
Nezávislý badatelMír na Ukrajině – o tzv. skutečných příčinách
Zdá se, že konečně utichají emoce kolem vysvětlování různých příčin i jiných souvislostí údajné krize ve východní Ukrajině, která se stále více podobala běžnému, poměrně rozsáhlému válečnému konfliktu hrozícímu se rozrůst do gigantických rozměrů.Nastal tedy úžas hledání trochu solidnějšího vysvětlení toho, co se zde v minulých týdnech stalo a vlastně stále se trochu děje a možná bude dít. Tedy i toho, proč najednou bylo možné uzavřít příměří a proč se tam tedy možná přestane válčit. Je přitom jasné, že mnohé z toho, co bylo v pozadí zahájení i ukončení tohoto konfliktu je mimo dosah nezasvěcených lidí, kteří by se chtěli o takové vysvětlení pokusit, aniž by věděli něco o tom, co bylo a je v pozadí.. Jako obvykle by ovšem mělo být sáhnuto po známé Occamově břitvě. Tedy, že nejjednodušší vysvětlení je nejvíce blízko pravdě.
Kdo si stačil přečíst pomalu tři roky starou knihu reportáží Milana Syrůčka „Je třeba bát se Ruska?“ z nakladatelství Epocha, možná si vzpomene na tu její část, kde se autor zmiňuje o dvou jaderných výbuších ještě ze 70., tedy brežněvovských let minulého století. Ty tehdy na Ukrajině otřásly podzemím Donbasu a pak i podložím blízko Charkova. Byly to tzv. mírové výbuchy ověřující možnost mírové využití této energie, o které se tehdy uvažovalo nejen v SSSR. Psalo se o možnosti výstavby gigantických průplavů, přehrad a jiných velkých projektů. S výjimkou černobylské katastrofy, která v jistém ohledu také svědčí o jaderném výbuchu a možná i experimentů nacistických vědců s využitím tzv. špinavé jaderné zbraně v Duryňsku na sklonku války, se jednalo naštěstí o jediné použití jaderných náloží v Evropě. Není náhodu, že k tomu sáhl totalitní SSSR, zatímco jiné jaderné mocnosti si daly na něco taklového pozor. Pokud ovšem nebyla nějaká jiná akce tohoto druhu, která zůstala utajena před veřejností.
Učelem nasazení byla v jednom případě snaha uhasit obrovský výron hořícího metanu. V druhém případě pak gigantický uhelný požár v podzemní sloji. V obou případech byly sice ohně uhašeny, ale na místě zůstal jaderný odpad. Ten měl být jako úložiště zůstat hluboko pod zemí, tedy tzv. bezpečný. V obou případech se však odborníci přepočítali. Pod místy výbuchů zůstala i stále stoupající hladina podzemní vody.
Možná právě energie výbuchů změnila toky podzemních potoků. Kdyby tato voda dosáhla míst, kde zůstal jaderný materiál a dostala se spolu s ním na povrch zmíněné části východní Ukrajiny a možná i jejího vzdálenějšího okolí, byla by tato oblast zamořena stejně jako rozsáhlé okolí Černobylu. O tom vědí všichni do věci zasvěcení lidé na východní Ukrajině. Vědí, že voda stoupající vzhůru musí být neustále odčerpávána, aby se nestala zdrojem nebezpečí.
Zabezpečit něco takového není snadné ani v době míru, natož pak v době války. Možná to byl jeden z podstatných faktorů rozhodnutí ukončit tento, pro nás, kteří žijeme daleko odtud, dost podivný konflikt. Možná to je tedy jen ten stabilizující činitel zabraňující, aby šílenci, kteří zde chtějí vyhrát válku, přestali o to usilovat dříve, než dojde k něčemu, co se bude těžko napravovat, pokud to vůbec bude možné. V tomto případě by použití zmíněných jaderných výbuchů pak opravdu mělo šanci splnit tzv. mírový záměr. Nejspíše jiný, než byl původně v dobách, kdy USSR a RSSR byly součástmi – dnes již jen historii patřícího - SSSR. Nepochybuji, že těch faktorů asi bude více, ale díky za to.
Kdo si stačil přečíst pomalu tři roky starou knihu reportáží Milana Syrůčka „Je třeba bát se Ruska?“ z nakladatelství Epocha, možná si vzpomene na tu její část, kde se autor zmiňuje o dvou jaderných výbuších ještě ze 70., tedy brežněvovských let minulého století. Ty tehdy na Ukrajině otřásly podzemím Donbasu a pak i podložím blízko Charkova. Byly to tzv. mírové výbuchy ověřující možnost mírové využití této energie, o které se tehdy uvažovalo nejen v SSSR. Psalo se o možnosti výstavby gigantických průplavů, přehrad a jiných velkých projektů. S výjimkou černobylské katastrofy, která v jistém ohledu také svědčí o jaderném výbuchu a možná i experimentů nacistických vědců s využitím tzv. špinavé jaderné zbraně v Duryňsku na sklonku války, se jednalo naštěstí o jediné použití jaderných náloží v Evropě. Není náhodu, že k tomu sáhl totalitní SSSR, zatímco jiné jaderné mocnosti si daly na něco taklového pozor. Pokud ovšem nebyla nějaká jiná akce tohoto druhu, která zůstala utajena před veřejností.
Učelem nasazení byla v jednom případě snaha uhasit obrovský výron hořícího metanu. V druhém případě pak gigantický uhelný požár v podzemní sloji. V obou případech byly sice ohně uhašeny, ale na místě zůstal jaderný odpad. Ten měl být jako úložiště zůstat hluboko pod zemí, tedy tzv. bezpečný. V obou případech se však odborníci přepočítali. Pod místy výbuchů zůstala i stále stoupající hladina podzemní vody.
Možná právě energie výbuchů změnila toky podzemních potoků. Kdyby tato voda dosáhla míst, kde zůstal jaderný materiál a dostala se spolu s ním na povrch zmíněné části východní Ukrajiny a možná i jejího vzdálenějšího okolí, byla by tato oblast zamořena stejně jako rozsáhlé okolí Černobylu. O tom vědí všichni do věci zasvěcení lidé na východní Ukrajině. Vědí, že voda stoupající vzhůru musí být neustále odčerpávána, aby se nestala zdrojem nebezpečí.
Zabezpečit něco takového není snadné ani v době míru, natož pak v době války. Možná to byl jeden z podstatných faktorů rozhodnutí ukončit tento, pro nás, kteří žijeme daleko odtud, dost podivný konflikt. Možná to je tedy jen ten stabilizující činitel zabraňující, aby šílenci, kteří zde chtějí vyhrát válku, přestali o to usilovat dříve, než dojde k něčemu, co se bude těžko napravovat, pokud to vůbec bude možné. V tomto případě by použití zmíněných jaderných výbuchů pak opravdu mělo šanci splnit tzv. mírový záměr. Nejspíše jiný, než byl původně v dobách, kdy USSR a RSSR byly součástmi – dnes již jen historii patřícího - SSSR. Nepochybuji, že těch faktorů asi bude více, ale díky za to.
Vladimír Čermák
|
|
|
|
|
Nejčtenější
KOMENTÁŘ: Petr Sak
KOMENTÁŘ: Petr Markvart